pj-web

Do adresního řádku naťukávám tu starou známou adresu. Po více než roce se mi načítá titulní stránka blog.cz Je to zvláštní. Když jsem si před osmi lety zakládala první blog, vypadalo to tu úplně jinak. Fialový blog.cz, nostalgie. Asi už budu stará. Přihlašuji se do administrace blogu, ve kterém toho bylo za ten čas ukryto tolik. Vzteku, naděje, zoufalství, snů a hloupých článků. Jak říkám, je to zvláštní. Ten kdo to psal. Byla jsem to já? Sedím tu přihlášena do starého blogu a píši článek, který si nikdo nepřečte. Proč by? Nikomu o něm neřeknu. Ale dopíšu ho. Chci tady tomu dát poslední sbohem. Než odejdeš, řekni mi jednu jedinou pravdivou větu, ať vím, jak zní tvůj hlas když nelžeš. Nikdy jsem sem úplně nezapadla. Nejsem jako lidi z blogu.cz a tím nechci říct, že jsem o něco víc, naopak. Nedokážu lhát, abych si získala návštěvnost. (Vlastně mě nikdy návštěvnost nikterak nevzrušovala.) Nejsem fanoušek žádné pop star. Jednak neposlouchám pop, rap a nic, co je teď cool a neznám 50% souča...

aneb možná trochu hippie zamyšlení nad dnešním trendem. V poslední době se nedá nepovšimnout si toho, že je snad nějakým novým trendem všechno a všechny nenávidět. Asi již nestačím držet krok s dobou nebo jsem se zasekla někdo v šedesátých letech, ale abych byla upřímná zdá se mi to celé postavené na hlavu. Vládci sociálních sítí. Sociální sítě jsou skvělé. Firmy na nich můžou stavět svůj marketing a pro nás obyčejné lidi je to nejlepší místo na to, abychom se dozvěděli, co je nového ve světě, u našich přátel a nebo si přečetli něco vtipného. Jenomže v poslední době, když otevřu twitter nevidím nic než jen fight y a hejty aneb něco na styl "všechny vás nenávidím" "@blablabla si myslíš, že jsi nejlepší?".Facebook už je tedy o něco pestřejší, jelikož tam se k tomu všemu ještě přidávají porno gify 11-ti letých holčiček, přiznání a setrvávající meme. Kdepak. Na sociálních sítích už nejde o to, vyjádřit svůj postoj (jako ostatně vůbec v naší současné společnosti), ale...

V předchozím článku jsem se zmiňovala o tom, jak se spousta z nás nechá manipulovat médii a lidmi v našem okolí. Dost však pouhého řečnění a kritizování. Co takhle s tím něco udělat? Jeden z mnoha důvodů, proč přebíráme názory jiných může být to, že si zkrátka dostatečně nevěříme a nemáme tu odvahu říci svůj názor. Tak dlouho popíráme naše vlastní já a snažíme se být někým kým nejsme. Třeba tou hezkou vysokou dívkou z vyššího ročníku, která říká, že tahle kapela je prostě příšerná, Nebo chceme, aby si nás všiml ten pěkný kluk, který podporuje to a to. Ale skutečně je to potřeba? Není lepší se odlišit, jak všichni říkáte? Každý z vás je tak originální jako ten druhý. Smutné. Více na krásná.cz

V minulém článku jsem se rozčilovala nad řízením blogu.cz a vůbec tím vším. Po napsání článku jsem si byla téměř jistá, co chci a co nechci. Ano. S blogem.cz v rámci možností končím a přeouvám se na blogspot. Má nová adresa je: style-brunch.blogspot.com Změnit blogovou platformu rozhodně není drobná záležitost. Je to jako stěhovat se z jednoho města do druhého (ne li státu). Vzít všechno co máte, všechny cennosti a začít znovu. Zvykat si na takřka všechno nové. Lidi, pravidla, možnosti,... Přizpůsobit si své nové místečko může být to nejsnazší ale kdo už se někdy stěhoval, ví, jak je složité všude změnit svou adresu a podobně. S blogem je to to samé. Je to sice méně finančně nákladné, ale časově to možná bude vyrovnané. Ono vůbec vypilovat vše ke spokojenosti dá zabrat. Nejzajímavější ale v mém případě bude fakt, jak můj život je s tím blogovým podobný. Nebude to ani půl roku, co jsem sbalila oblečení, boty a přesunula se do Prahy. Sotva jsem se vzpamatovala už stěhuji i blog. Ovšem a...

Většinou, když něco píši, tak vím zcela jasně o čem a jak chci psát. Myšlenky mám urovnané a to se to píše jedna báseň. Abych ale byla upřímná, právě teď tomu tak není. Sedím za psacím stolem a usrkávám z obřího hrníčku horkého, černého čaje. A snad si od tohoto článku slibuji, že jakmile to všechno napíši a uvidím to černé na bílém, budu mít v hlavě o něco jasněji. Celkem mne začíná unavovat nálada, která zde na severu blog.cz panuje. Snad bych mohla začít tam, kde začaly i mé pochybnosti o blogu. cz. A to u článku Nikki- Bubblegum . Dovolím si zde citovat některé části, které se sice povětšinou týkají Autorského klubu, ale vypovídají o stavu celého blogu. Když tedy budu ignorovat fakt, že se vyhazovalo z AK i přes nevědomí blogerů, budiž, ale zpráva o jednok mém oblíbeném blogerovi Karlu Jechovi, mi pohnula žlučí. " Nedávno si Karel Jech smazal svůj blog, nevím, jak byl tady na blogu - myslím, že jako DancerBoy, moc jsem k němu nechodila, za to jsem si s ním psala na Facebooku. ...

Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme. Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,... A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív. Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět. Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl? Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvouma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičků menší obnos "na přilepšenou" a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium. Já , která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především...

Anna Dello Russo. Jedna z mých módních vzorů a ikon. Neymslím tím, tedy že bych se stotožňovala s jejím stylem, ale spíše se mi líbí její odvaha. A myslím, že nejsem jediná. Když jsem ji viděla prvně, tak jsem se divila tomu, jak může být tak uznávaná, když přitom není žádná krasavice. Ale pozdeji mi to došlo v čem se skrývá její kouzlo. Ona má velice prapodivný, snad až kýčovitý, ale přesto velice zajímavý styl. Experimentuje a umí chodit v těch nejdražších kouscích. Blogerka a redaktorka Japonského Vogue jak má být. A právě pro takového módního maniaka jakým ADR je se rozhodlo H&M při výběru další ikony pro jejich kolekci šperků. Při této příležitosti vzniklo i toto video- Fashion Shower. Zpočátku jsem přemýšlela, jak video zhodnotit? Co si o něm mylset? Tedy. Ne o videu. Po vizuální stránce. Téměř perfektní. Ačkoli to nemusí být šálek kávy pro úplně každého stejně jako ne každý zkousne ADR. Ale spíše mě zarazil text. A i když jsem si řikala, že se jedná pouze o úspěšný reklamní ...

Když jsem se přebírala různými šaty, botami, hodinkami na fashion days myslíte, že by mě napadlo, že si nakonec odnesu hodinky Esprit a kabelku od Christiana Audigiera? Ne. Nikdy. Snad protože jsem si doposud myslela, že jeho styl s tím mým nemá rozhodně nic společného. A vidíte. Jakmile jsem tu to kabelku držela v ruce myslela jsem, že ji nepustím. V šatníku se překvapivě našlo nekonečné množství šatů, blazerů, halenek, triček a dalšího, co obohacené touto kabelkou vypadá skvěle. Co tady budu dál okecávat? Zkrátka má milovaná zlatá v kombinaci s černou u mě boduje! A v kombinaci s rudou MAC rtěnkou,odstín Lady Bug, doháním sebevědomí, které v poslední době utrpělo dost šrámů.

Dárky 23. prosince byly úspěšně donakoupeny, 24. prosince ráno zabaleno a večer rozdáno. Svátky v rodinném kruhu úspěšně protrpěné. Silvestr řádně (v rámci možností) zapit. Přání či cíle na rok 2013 určeny. A jde se zpátky do běžného života. S nadějí, že tento rok bude lepší. Ačkoli Vánoce a tu náladu kolem mám vážně ráda, neomhla jsem se dočkat až to zkončí. Ne jen, protože lidi v nákupních centrech dělali přímo kouzelná čísla. Ne, protože když jsem si po nakupování dárků na Vánoce (většina samozřejmě patřila té nejmilovanější osobě- mě) chtěla sednout v klidu a ničím nerušeně do Starbacku musela jsem hrát rychlostní závod o místo s nějakým nerdem v brejličkách a s MacBookem. Ale především už jsem byla vážně vydeptaná z naší rodiny. Ano, mám je všechny ráda, všech si moc vážím, ale čeho je moc toho je příliš. Už po dni mám problém, že si s rodiči nemám téměř co říci a po dni druhém mi začínají neustálé poznámky na mne lézt na nervy stahuji se k sobě a třetího dne, když se do toho vklá...

Ne PJ. Přestaň. Zítra máš velký den. Pamatuj. To focení. Tvoje premiéra. Jestli do sebe hodíš další sousto, budeš se nenavidět! Ne! Opovaž se otevřít ten mrazák! Zapomeň! Zmrzlina?! To jsi se vytáhla. Doufám, že jsi spokojená. Zítra budeš mezi těmi překrásnými slečnami vypadat jak vycpaná gorila! Také to znáte? Když vám ten vnitřní hlásek radí, co máte dělat. Řekla bych, že to instinkt mne nabádal tu noc před focením, abych se nepřecpávala. Abych šla brzy spát. A abych si nezapomněla odlakovat ty příííšerné nehty. Bohužel. Má pýcha a arogance narostly do takové výše, že neposlouchám ani sama sebe. Po tom, co jsem po 10 hodině večerní spořádala celý polárkový dort, který jen tak ležel v mrazáku a pak také nesmím zapomenout na toho obrovskýho čokoládovýho Čerta, který mě děsil svým pohledem natolik, že jsem jej raději taky snědla nu a aby nebylo svědků dovršila jsem vše figurkou jeho parťáka- Mikuláše. Nervozitou jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem raději do půlnoci hrála ubohé hry...

Je to tam! Je to tam! Běžm po chodníku, který teď už připomíná spíše lední stadion než cestu po které běžně chodí lidé. Klíče, které jsem při vběhnutí z domu strčila do kapsy u jeansů mě nesnesitelně píchají do nohy, ale rozhodně nemám čas je přendat jinam. Rychlostí, kterou mi dovoluje led pod nohama a která by se dala shrnou slovy - krok dopředu a dva zpátky - kloužu až k nejbližší trafice. "Dobrý den, nové číslo Popcornu máte?" Křičím již z dálky na trafikantku. "Když vydržíte..." zabručela a začala se prohrabovat časopisy. Měla jsem chuť ji říci, že nevydržím a ať sebou hne, ale místo toho jsem jen stála a usmívala se na okolní svět. Když jsem nabyla pocitu, že ji to trvá už snad hodinu začala jsem nervózně poklepávat nohou. "Bude to 45Kč." řekla vítězoslavně a podávala mi časopis. 45Kč za časopis ve kterém se nachází můj článek... hm... Bez námitek jsem jí strčila do rukou 50Kč a poodešla o kousek dál. Vlastně odbruslila o kousek dál. Netrpělivě jsem ...

Vážení,milí, drazí, milovaní drahoušci! Dva roky. Z hlediska stáří vesmíru, planety a dalších blbostí, kterými se zabývají vědci to je jen nepatrné období během kterého se vlastně nic důležitého nestalo. Ale v mém vlastním světě to je období zatraceně důležité. Teď bych asi měla opět zmínit dojemně nedojemný příběh o tom, jak to všechno začalo. O tom, co se stalo 4.12. 2010, ale ... bohužel už jsem toto téma vyčerpala loni. Při oslavě pouhého roku. Letos již je to rok druhý a.. nějak se mi tomu nechce věřit. Heh. Vedu zde řeč, jako bych byla třeba zakaladatelkou nějakého extra úspěšného blogu, což zatím ještě určitě nejsem. Pro mne mají ty dva roky takovou váhu, protože je to jediný,řekněme, koníček, který mě i po 2 rocích neskutečně baví. Nikdy předtím mi nic tak dlouho nevydrželo. A také mne ty dva roky kompletně změnily. Díky blogu jsem měla šanci zúčastnit se skcí na které bych se nikdy nedostala. Nezapomenu na mou první akci, co by blogerky a to návštěva showroomu u značky NEXT ....

Není to naražená kost nebo zlomené srdce, co bolí nejvíc.Nejhorší pocity nejsou strach ani nenávist. Není nic horšího než cítit prázdno . Procházím zapadlou a prázdnou uličkou, kterou se mám dostat k autobusu...možná... Stejně jako prázdá je tato ulička mé vnitřní pocity také zmizely. Necítím smutek, vztek, radost, štěstí, neštěstí,... vůbec nic. Problém je, že toto prázdno není způsobené ničím konktrétním. Tedy... může se to také stát, ale já k tomu momentálně důvod nemám. Prostě jen nemám náladu na to se usmívat či vůbec nějak dávat najevo své vnitřní pocity. Jsem relativně šťastná přesto se mi však tohle může stát. Venku sněží, Vánoční atmosféra je v plném proudu, v uších mi zní veselé Vánoční písničky... ale i kdybych zvedla ty koutky úst a pokusila se napodobit šťastného člověka k úsměvu to bude mít daleko. A pište pak články, když necítíte absolutně nic. Vše co se stane je prostě nudné . Jako neděle. Nejhorší pocit jakési otupělosti vůči světu. Spousta práce a neschonost to všech...

Nezávislost. Volnost. Svoboda. Žít naplno- užívat si života. Svoboda všem! Volnost pro všechny! Otevři oči a podívej se na to ptáče, co kroutí se ve své zlaté klícce marně hledajíce mezer, které by tomu ubohému stvoření pomohly uniknout. Že prý chudák ptáče, závislé na nás, na bozích, zda dáme mu jídla, zda dáme mu pití. Zda necháme jej žít v tom vězení, či ukončíme jeho trápení- jednou pro vždy… Chudák říkáš? Ne, nesouhlasím. Teď podívej se na sebe. Pořádně. Z blízka. Jsme na tom snad jinak? My nevidíme mříže, my nemáme mezer. Jakýsi tvorové- snad andělé snad démoni možná bohové nebo my samy- předou kolem nás prazvláštní sítě. Sítě tak pevné, že diamant není dost tvrdý aby je přelomil. Mříže pukají a ptáče letí. Proč nejdeš taky? Proč stojíš zde uprostřed místnosti? Proč z tvé tváře line se úsměv. Široký, přímý, cílený. Koutky však třesou se a oči lesknou. Tam uvnitř. Tam uvnitř člověka něco umírá. Srdce buší, krev proudí, plíce ztěžka dýchají. Naděje slábne. Ta poslední prý umírá. Ta...

Měsíc světýlek, sněhu, svátků. Čas vše napravit a zpečetit tak tento rok, dokončit co jsme započali a doufat, že se nám splní všechny sny a přání... Tak nějak se mi nechce věřit, že už je opět prosinec. Loni touto dobou... všechno to bylo tak . .jiné.. A přesto se mi to zdá jako by to bylo nedavno. Mám ráda zimu. Vlastně skoro každé roční období, ale zima se mi zdá taková magická. Kouzelná. A především tu máme Vánoce- nejkrásnější čas v celém roce. Pro mne je prosinec ale snad nejvíce ve znamení oslav. Ne pouze těch Vánočních a Novoročních, ale 4. prosince výročí od založení blogu a 21. prosince mé narozeniny. Když už jsme u toho 21... Zdá se mi celkem vtipné, jak v roce 2010, 11 a na začatku roku se dělalo divadlo o 21.12. 2012. Dnes tu máme 1. prosince a nic. Ačkoli někdy, když mám slabší chvilku, přemítám nad tm, co když... Co když to vážně bude znamenat konec? Co když... Ale převažují momenty, kdy si z toho dělám srandu. 7. prosince hlavně nesmím zapomenout volat na náhodná čísla...

Předvánoční stres. Deprese. Mnohým lidem tato slova rozhodně nejsou cizí. A co teprve nám. Studentům. Opravdu každý z nás prožívá těžký život školáka, kdy peněž máme nedostatek a přeci nekoupit dárky by bylo ... no řekněme, že to k tomu přeci patří a málokoho by napadlo nic nekupovat. Ačkoli i takové případy znám, kdy se rodina dohodne, že si s dárky nebudou zatěžovat hlavu a holt si nadělí vánoce bez depresí a podobných věcí spojenými právě s dárky. Je to dobré, ale já bych asi nejspokojenější nebyla. Zkrátka bych se nerada ošidila. Jak sobecky pohlížím na tento svět že? Zpět k tématu... Zapomeňte na hledání vánočních dárků v módních časopisech. Pěkné čtení... inspirace ... ano, možná.. Ale kruci! Vždyť oni tam dávají dárky v hodnotě desetitisíců a nevím, zda-li to je to pravé ořechové. A mé pocity po prolistování krátkého Vánočního průvodce byly takové, že jsem měla chuť se někdam zahrabat a už nevylézt. No řekněta, jak mohu žít, když si na Vánoce nedopřeji ani ten nejprostší dárek v...

Ruch. Všude kolem mne. Auta si to uhání plnou parou buhví kam, lidé obvěšeni taškami běhají z obchodu do obchodu. Mám pocit, že pod nadvládou marketingu a především silou naší konzumní společnosti k nám Vánoce přichází dříve a dříve. Vlastně mi to ale vůbec nevadí... Jsem ještě dítě a myslím- vlastně spíš doufám, že jím zůstanu do konce svého života. Ačkoli už pro mne dávno Ježíšek přestal existovat a peněženka vzdychala před každými Vánoci nikdy jsem neměla ty nervy, že ještě nemám dárky. I když jsem je třeba skutečně ještě 3 dny před Vánoci neměla. Vždy jsem se spíše smála vynervovaným lidem co div nedostali infarkt při honbě za dárky. Vánoce jsou pro mne znamením pohody. Vzpomínek. A takového toho dětského pocitu jakési magie kolem nás. Nikdy mě nepřestanou uchvacovat světýlka. Ať už ta linoucí se z bytů, domků, pouličního osvětlení, aut a nebo vánočního osvětlení. A vánoční výzdoba. Dle mého nejhezčí v celém roce. A to všude. Možná že v tomhle ohledu mám vkus trochu kýčovitý. Hlavn...

Vánoce, Vánoce, Vánoce! A tak poříd dokola. Sotva se obchodní domy zbavili výzdoby alá "Zpět do školy" už to máme novou kampaň- Vánoce. Lidé už si opět mohou stěžovat na předvánoční shon, prodejci si mohou mastit kapsy no a my blogeři máme také radost, že máme o čem psát, jelikož inspirace je skutečně na každém kroku. A především já s Jackeline máme extra radost, protože s přicházejícím adventem můžeme vyhlásit Ačkoli je to již 3. ročník přesto je to letos unikátní. Začínali jsme s jednoduchou myšlenkou a to "Vánoce pro psy" aneb v psích útulcích. Toho jsme se drželi 2 roky, letos však jsme přišli s o něco více hlubší myšlenkou. Víte, vám nepřijde divné, že nejvíce dárků dostanou pod stromeček děti z bohatých rodin? Kde udělal Ježíšek chybu? A proto, pojďme se složit. Pojďme obdařit dárky nejen čtyřnohé přátele v útulcích, ale také děti, kteří z různých důvodů nemohou trávit Vánoce se svou rodinou tak jako většina z nás. Ne, nechci zde po vás nějaké peníze. Jde mi o...

Aneb kousek v mém šatníku, který jsem si v poslední době oblíbila. Samožřejmě hned po těch měkoučkých svetřících. Vlastně tuto košili už mám déle. Hned jak H&M naplnilo své obchody kolekcí Lany Del Rey, jsem tam běžela. Víte, já tu ženskou obdivuju. Nechci vědět jestli je opravdu celá vyumělkovaná nebo ne. Mě se prostě líbí. Miluju její odpočinkové písničky, hlasový rozsah a především obdivuji její bezkonkurenční styl. Ale tento článek nemá být věnován ji. Ačkoli dříve jsem to v plánu měla, ale to bylo před x měsíci, kdy ji zde ještě moc lidí neznalo. Teď mi vadí, že o ni mluví každý druhý. A holky s leoaprdem na tričku, zebrou na kalhotách a neonovýma brýlema říkají, že je "úpe bestovní"!

Co koupit někomu, kdo už má všechno? Ne, zde rozhodně nenalezneš inspiraci na Vánoční dárky, ale můžeš se pokochat krásnými luxusními doplňky až z Francie. Splečnost S.T. Dupont totiž lestos oslavila v Praze své 140. výroč od svého založení. A to překrásnou výstavou ve dnech od 14. do 17. listopadu přímo ve svém butiku v Havířské ulici. Co je vůbec S.T. Dupont za společnost? Že už jsi o tom někde slyšela? Možná. Tato značka se zabývá především výrobou luxusních per, zapalovačů, zavazadel, kabelek a dalších drobných doplňků. Rozhodně se nejedná o firmu, kde by jsme my, obyčejní smrtelníci bežně nakupovali například pera do školy. Tato značka si zakládá na své eleganci, tradici a kvalitě. Všechny její výrobky jsou zpracovávány dle původních postupů. A tím si získala fanoušky ve vyšších společenských vrstvách jako byly bohatí panovníci z dálného východu, vévodu a vévodkyni z Windsoru, Winston Churchill,Guccio Gucci, Marilyn Monroe,Coco Chanel, Audrey Hepburn,Pablo Picasso a další. Dokonce...