Nezávislost. Volnost. Svoboda.

Nezávislost. Volnost. Svoboda. Žít naplno- užívat si života. Svoboda všem! Volnost pro všechny!

Otevři oči a podívej se na to ptáče, co kroutí se ve své zlaté klícce marně hledajíce mezer, které by tomu ubohému stvoření pomohly uniknout. Že prý chudák ptáče, závislé na nás, na bozích, zda dáme mu jídla, zda dáme mu pití. Zda necháme jej žít v tom vězení, či ukončíme jeho trápení- jednou pro vždy…
Chudák říkáš? Ne, nesouhlasím. Teď podívej se na sebe. Pořádně. Z blízka. Jsme na tom snad jinak? My nevidíme mříže, my nemáme mezer. Jakýsi tvorové- snad andělé snad démoni možná bohové nebo my samy- předou kolem nás prazvláštní sítě. Sítě tak pevné, že diamant není dost tvrdý aby je přelomil.

Mříže pukají a ptáče letí. Proč nejdeš taky? Proč stojíš zde uprostřed místnosti? Proč z tvé tváře line se úsměv. Široký, přímý, cílený. Koutky však třesou se a oči lesknou. Tam uvnitř. Tam uvnitř člověka něco umírá.

Srdce buší, krev proudí, plíce ztěžka dýchají. Naděje slábne. Ta poslední prý umírá. Takže toto by měl být náš poslední nádech. Tak nadechněme se alespoň zhluboka. Pouta však pevná jsou. Nechtějí povolit. Jen maličko místa. Jen jeden nádech. Ale co kdyby ten nádech byl špatný? Co kdyby ten nádech ti ublížil? Co když nevíš, co děláš. Víš vůbec, co děláš? Jsi tak mlád... Jsi tak mláda... Co ty o tom víš.

Dívej! To ptáče. Myslíš, že někam doletí? Den, možná dva, bude si lítat. Však nastane chvíle, kdy padne k zemi. Vyhládlé a bez života. Zmrzne nebo ho něco sežere. Krutý to osud. Zlý svět. Bůh žehnej sítím, co chrání nás od chyb. Někdy moc sníme. Vždy chceme něco víc než máme. Dýchej, jak umíš. Jak dýchal jsi doposud. Dýchal tak tvůj otec. Dýchala tak tvá matka. Co chceš víc? Ty sobče nevděčný!

Touha po svobodě.
Touha po volnosti.
Touha po síle.
Touha po tom, mít svůj osud v hrsti.

Je to jen touha. Touha mít to, co není. Každý člověk přec umírá nespokojený. Nikdy nedostaneš vše. Vždy budeš chtít ještě víc. Je to pouze touha. Pouze? Přece však silná. Je to touha, co nedá mi spát. Je to touha, co nutí mne vstát. Vstát teď- v tu nekřesťanskou hodinu.
Jen tichý tikot hodin táhne mne do reality. Pouze tikot. Tik Tak Tik Tak. Dělej si cokoli ve své síti. Žij a užívej. Hlavně tu jen neseď. A neopouštěj síť.

______________________________________________________________________________________________

Něco o ničem. Zjistila jsem, že nejlépe se mi píše, když brečím. Když jsem zklamaná, ublížená a nebo mám další nějaký nepochopitelný výkyv nálady. Zkrátka se mi dobře svěřuje. Nikdy bych se ale nesvěřila žijící osobě. Zkrátka papír a tužka...eh... klávesnice a internet mě chápají lépe.

A kdo pochopí, o čem jsem to vlastně psala vyhrává. I já se v tom ztrácela. Psala pouze to, co jsem cítila. Tak jak to má být.