pj-web

Ne PJ. Přestaň. Zítra máš velký den. Pamatuj. To focení. Tvoje premiéra. Jestli do sebe hodíš další sousto, budeš se nenavidět! Ne! Opovaž se otevřít ten mrazák! Zapomeň! Zmrzlina?! To jsi se vytáhla. Doufám, že jsi spokojená. Zítra budeš mezi těmi překrásnými slečnami vypadat jak vycpaná gorila! Také to znáte? Když vám ten vnitřní hlásek radí, co máte dělat. Řekla bych, že to instinkt mne nabádal tu noc před focením, abych se nepřecpávala. Abych šla brzy spát. A abych si nezapomněla odlakovat ty příííšerné nehty. Bohužel. Má pýcha a arogance narostly do takové výše, že neposlouchám ani sama sebe. Po tom, co jsem po 10 hodině večerní spořádala celý polárkový dort, který jen tak ležel v mrazáku a pak také nesmím zapomenout na toho obrovskýho čokoládovýho Čerta, který mě děsil svým pohledem natolik, že jsem jej raději taky snědla nu a aby nebylo svědků dovršila jsem vše figurkou jeho parťáka- Mikuláše. Nervozitou jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem raději do půlnoci hrála ubohé hry...

Je to tam! Je to tam! Běžm po chodníku, který teď už připomíná spíše lední stadion než cestu po které běžně chodí lidé. Klíče, které jsem při vběhnutí z domu strčila do kapsy u jeansů mě nesnesitelně píchají do nohy, ale rozhodně nemám čas je přendat jinam. Rychlostí, kterou mi dovoluje led pod nohama a která by se dala shrnou slovy - krok dopředu a dva zpátky - kloužu až k nejbližší trafice. "Dobrý den, nové číslo Popcornu máte?" Křičím již z dálky na trafikantku. "Když vydržíte..." zabručela a začala se prohrabovat časopisy. Měla jsem chuť ji říci, že nevydržím a ať sebou hne, ale místo toho jsem jen stála a usmívala se na okolní svět. Když jsem nabyla pocitu, že ji to trvá už snad hodinu začala jsem nervózně poklepávat nohou. "Bude to 45Kč." řekla vítězoslavně a podávala mi časopis. 45Kč za časopis ve kterém se nachází můj článek... hm... Bez námitek jsem jí strčila do rukou 50Kč a poodešla o kousek dál. Vlastně odbruslila o kousek dál. Netrpělivě jsem ...

Vážení,milí, drazí, milovaní drahoušci! Dva roky. Z hlediska stáří vesmíru, planety a dalších blbostí, kterými se zabývají vědci to je jen nepatrné období během kterého se vlastně nic důležitého nestalo. Ale v mém vlastním světě to je období zatraceně důležité. Teď bych asi měla opět zmínit dojemně nedojemný příběh o tom, jak to všechno začalo. O tom, co se stalo 4.12. 2010, ale ... bohužel už jsem toto téma vyčerpala loni. Při oslavě pouhého roku. Letos již je to rok druhý a.. nějak se mi tomu nechce věřit. Heh. Vedu zde řeč, jako bych byla třeba zakaladatelkou nějakého extra úspěšného blogu, což zatím ještě určitě nejsem. Pro mne mají ty dva roky takovou váhu, protože je to jediný,řekněme, koníček, který mě i po 2 rocích neskutečně baví. Nikdy předtím mi nic tak dlouho nevydrželo. A také mne ty dva roky kompletně změnily. Díky blogu jsem měla šanci zúčastnit se skcí na které bych se nikdy nedostala. Nezapomenu na mou první akci, co by blogerky a to návštěva showroomu u značky NEXT ....

Není to naražená kost nebo zlomené srdce, co bolí nejvíc.Nejhorší pocity nejsou strach ani nenávist. Není nic horšího než cítit prázdno . Procházím zapadlou a prázdnou uličkou, kterou se mám dostat k autobusu...možná... Stejně jako prázdá je tato ulička mé vnitřní pocity také zmizely. Necítím smutek, vztek, radost, štěstí, neštěstí,... vůbec nic. Problém je, že toto prázdno není způsobené ničím konktrétním. Tedy... může se to také stát, ale já k tomu momentálně důvod nemám. Prostě jen nemám náladu na to se usmívat či vůbec nějak dávat najevo své vnitřní pocity. Jsem relativně šťastná přesto se mi však tohle může stát. Venku sněží, Vánoční atmosféra je v plném proudu, v uších mi zní veselé Vánoční písničky... ale i kdybych zvedla ty koutky úst a pokusila se napodobit šťastného člověka k úsměvu to bude mít daleko. A pište pak články, když necítíte absolutně nic. Vše co se stane je prostě nudné . Jako neděle. Nejhorší pocit jakési otupělosti vůči světu. Spousta práce a neschonost to všech...

Nezávislost. Volnost. Svoboda. Žít naplno- užívat si života. Svoboda všem! Volnost pro všechny! Otevři oči a podívej se na to ptáče, co kroutí se ve své zlaté klícce marně hledajíce mezer, které by tomu ubohému stvoření pomohly uniknout. Že prý chudák ptáče, závislé na nás, na bozích, zda dáme mu jídla, zda dáme mu pití. Zda necháme jej žít v tom vězení, či ukončíme jeho trápení- jednou pro vždy… Chudák říkáš? Ne, nesouhlasím. Teď podívej se na sebe. Pořádně. Z blízka. Jsme na tom snad jinak? My nevidíme mříže, my nemáme mezer. Jakýsi tvorové- snad andělé snad démoni možná bohové nebo my samy- předou kolem nás prazvláštní sítě. Sítě tak pevné, že diamant není dost tvrdý aby je přelomil. Mříže pukají a ptáče letí. Proč nejdeš taky? Proč stojíš zde uprostřed místnosti? Proč z tvé tváře line se úsměv. Široký, přímý, cílený. Koutky však třesou se a oči lesknou. Tam uvnitř. Tam uvnitř člověka něco umírá. Srdce buší, krev proudí, plíce ztěžka dýchají. Naděje slábne. Ta poslední prý umírá. Ta...

Měsíc světýlek, sněhu, svátků. Čas vše napravit a zpečetit tak tento rok, dokončit co jsme započali a doufat, že se nám splní všechny sny a přání... Tak nějak se mi nechce věřit, že už je opět prosinec. Loni touto dobou... všechno to bylo tak . .jiné.. A přesto se mi to zdá jako by to bylo nedavno. Mám ráda zimu. Vlastně skoro každé roční období, ale zima se mi zdá taková magická. Kouzelná. A především tu máme Vánoce- nejkrásnější čas v celém roce. Pro mne je prosinec ale snad nejvíce ve znamení oslav. Ne pouze těch Vánočních a Novoročních, ale 4. prosince výročí od založení blogu a 21. prosince mé narozeniny. Když už jsme u toho 21... Zdá se mi celkem vtipné, jak v roce 2010, 11 a na začatku roku se dělalo divadlo o 21.12. 2012. Dnes tu máme 1. prosince a nic. Ačkoli někdy, když mám slabší chvilku, přemítám nad tm, co když... Co když to vážně bude znamenat konec? Co když... Ale převažují momenty, kdy si z toho dělám srandu. 7. prosince hlavně nesmím zapomenout volat na náhodná čísla...