Když nevíte, kdo jste...

Podzim. Přes první znechucení tímto obdobím jsem se přenesla a teď? Když zrovna nepadá sníh, tak si to užívám. Melancholické období. Déšť, listy,..

Mám pocit, že se měním s ročním obdobím. V zimě prahnu po takové magické až pohádkové atmosféře. Přiznávám, že jaro mne zatím nějak neuchvacuje. Prozatím jej vnímám jako přechodné období. Pak léto. Léto ve znamení přátel, volnosti, nezávaznosti. A konečně podzim... Stávám se pomalu a jistě melancholikem vyhledávající samotu. Vidící krásu v prostých věcech a s neustálým nutkáním si všechno zapisovat a v hlavě tvořit povídky, básničky,... Zvláštní. Nikdy jindy taková nebývám, spíše pravý opak. Teď jediné, co chci je klid a čas na přemýšlení.

Jenomže problém je v tom, že toho se mi v těchto dnech dopřává minimum. Tak jsem se rozhodla, že si jej prostě vynutím. Vzala jsem teplou bundu,pohodlné boty a vyrazila do přírody. Vlastně do parku. Kde pozorujíc padající listy a křišťálové kapky jsem se vzdálila od tohoto světa víc než kdy jindy...

"Péťo...?" slyším hlas patřící člověku, kterýho už jsem tolikrát viděla umírat. (Bohužel pouze v mé hlavě.) Cítila jsem jak se mi stáhlo srdce a rozklepala kolena. Zmizet. Ale jak? Propadnout se. Ale kam?

"Ne... nech mě..." řekla jsem potichu a šla dál. On mne ale doběhl. Skvělé. Hale ho, bývalého fotbalistu. "Počkej, vlastně jsem s tebou chtěl mluvit." šel vedle mě. "Ale já ti nemám co říct..."

"To asi nemáš, oravda, ale mám kamaráda, co chodí k vám do školy." Opět se mi stáhlo srdce a tentokrát se protočil i žaludek. "Cože?! Kdo?"

"Kamarád, ale nepočítej, že ti řeknu jak se jmenuje, to totiž není podstatný. Ptal jsem se ho na tebe. Prý tě moc nezná, ale že jsi dost nesmělá a vypadáš spíš nevině..." zasmál se.

"Co je na tom špatného? Chceš mi tím něco naznačit?"

"Vlastně se chci zeptat, jestli to dá hodně práce takhle se přetvařovat."

"Proč myslíš? Jak přetvařovat?" nechápavě jsem se na něj podívala. Ne, ne, ne to jsem neměla dělat opět ten příšerný pocit.

"Víš ty totiž nejsi neviňátko. I když tak asi zřejmě vypadáš. Každý vidí blondýnku s modrejma očima, co se usmívá na všechny strany, ale neví, že za tím vším je pravý opak. A až se začneš nudit, začneš si s tím člověkem hrát jak se mu zachce." usmívá se a mluví s klidem, jako by vyprávěl pohádku.

"Děláš, jako bych byla ten chlápek ze Saw..." pokusím se odlehčit si situaci

"Ne to ne, ty jsi totiž horší, Péťo, na tom chlápkovi se hned pozná, že tě chce buď zabít nebo pekelně vyděsit, ale u tebe to člověk nepozná, naopak u tebe si myslí, že jsi andílek a ono ne."

Proč se mi chce brečet? Jindy by mi nic takového nevadilo. Ale no ták, to bude určitě tím podzimem, všechno vnímám až příliš dobře. "O co ti jde?!" vyhrknu.

On se pouze usměje. "Nevím, asi tě chci informovat, že jsem tě prokouk."

"Ale ne, ne, ne, ty mě vůbec neznáš. A ať už jsem se kdy chovala jakkoli, už jsi mě dlouho neviděl, co když jsem se změnila?"

"Jak je to dlouho, co jsem tě viděl naposledy? 3 měsíce? Ne, 2 měsíce? Ne, ty jsi pořád stejná, jen to teď bude trvat než si získáš figurky na svou stranu a z modrých očí vyletí blesky..."

...

Po příchodu domů, jsem se koukla do zrcadla. Oči mám pořád stejné. A nejsou ani tak moc modré, spíš šedé. Jako moje nálada... Je mi hrozně. Opět. Kvůli idiotovi, co mě chce rozhodit. Povedlo se. Manipulace, kolikrát jsem to slovo už slyšela. A ne, není mi to cizí, ale přeci jen už mě to nebaví. Vážně jsem teď jiná...