Chtěla jsem být fotografka

Sand dva měsíce jsem si dříve představovala to, jaká bych byla fotografka. Fotila jsem všude a všechno. Ono ve skutečnosti i tento blog byl dříve zaměřen na fotky. Kámen úrazu byl ale ten, že to neumím....

Ale když mi rodiče minulý týden přikázali, že s nimi chci jet do Krkonoš ten pocit se mi opět vrátil. Běhala jsem s foťákem jak pominutá a ačkoli to neumím fotila jsem vše jen tak pro radost.

Místo, kam mne násilně odvezli se nazývá Špindlerův Mlýn. V zimě celkem dobré na lyžování, ale co tu dělat na podzim? Ne, ne, ne... prosím... neříkejte to... Procházky. Moje smrt. Představa procházky je pro mne vyrazit se psem někam do parčíku pokud možno omámená koffeinem a se svojí kamarádkou. Naprosto odlišná věc od představy procházky mých rodičů. Pro ně dvaceti kilometrový pochod do kopce je jenom rozcvička!

Po vzoru svých vrstevníků jsem při každém slovu o tom, kam půjdem, protočila panenky co nejvíc se dalo, podepřela si hlavu a vydechla co nejhlasitěji. Dopadlo to tak, že se mám uklidnit nebo jít na jídlo.

Překvapivě jsem se vydala směrem jídelna. A druhý den už vytrvale šlapala na Vysoké kolo (prý nejvyšší vrchol západních Krkonoš) - 1509 m. n. m.

---

Po tom, co mne taťka lákal na Milku jsem šlapala jak divá (sice neustále v zadu, ale šla jsem). A navíc jsem se jako malé dítě bavila chůzí po hranicích mezi hraničními kameny.

Ale co je nejlepš na všelijakých těch jejich tůrách? Sednout si a ( ačkoli ze srdce nenávidím klobásy a jiná příliš mastná jídla) dát si klobásu! Na Medvědíně byla přímo geniální.

Po sluníčkovém víkendu v Krkonoších jsem se strááášlivě těšila domů! Jaké bylo ale překvapení když jsem přijížděli ku Praze a počasí se jako mávnutí kouzelným proutkem změnilo. Z 20°C na 14°C