Dneska budu dospělá nebo ještě dítě?

Ještě kousek. Chlácholím své nohy na třinácti centimetrových podpatcích při cestě do metra. Do poměrně plného vagónu vbíhám na poslední chvíli a zoufale hledám volné místo. Bingo! Támhle jedno vedle té jedenáctileté holčičky. (Soudě podle jejích výrazných naušnic, outfitu hrajícím všemi barvami a obarvenými černými vlasy s tyrkysovými a růžovými melíry.) Uhladím si své bílé, elegantní kostýmkové šaty bez ramínek z Orsay a pomalu usedám na sedadlo. Úleva. Kontroluji čas na svých nových hodinkách. 15:22. To znamená, že bych to mohla stihnout s elegantím spožděním, které se na dámu sluší. Z dlouhé chvíle z kabelky vytahuji mobil na kterém se po odemčení objeví tapeta hlásající: "Forever Young"

Jaká to ironie. Jak krásně si to protiřečím.

Již od svých 13-ti let se snažím chovat se, oblékat se, líčit se dospěle. Vždy jsem na první den do školy šla v dámském kostýmku a během školy chodila vždy elegantně oblečená. Na veřejnosti jsem se chovala vždy přehnaně "dospěle". Možná v tom hraje velikou roli výchova, ale nemohu říct, že mi tohle nevyhovuje. Když si děti hráli na písku já už tahala mamčiny boty a hrála si na paní "podnikatelku" už od 1. třídy jsem si vytyčovala různé cíle. A od 11-ti jsem si nalajnovala budoucnost. Ve všem hledám příležitosti, které mi mohou pomoci k získání toho, co chci. Mamka s taťkou za to jsou na mě hrdí. Babičky to berou jako legrační. Ostatní příbuzenstvo nademnou valí oči. A cizí lidé si myslí, že to vše dělám pod vlivem rodičů.

Pak jsou ale chvíle, které především začínají úderem 1. července a končí 31. srpna. To se ze mne stane neřízená střela. Spontálnost, neuvěřitelné množství energie, adrenalin a spousta dalších věcí nahradí mé dosavadní chování. Mé dosavadní cíle nahradí jeden- užít si prázniny naplno jako to bývá v hudebních klipech od umělců z 60. let. Elegantní styl vyměním za otrhané kraťasy, topy, sluchátka a všelijaké tapety, obrázky a podobmé motivy na styl právě "Forever young" nebo "Young, wild & free" atd. To běhám po ulici s přáteli v kraťasech a plavkách. Dělám různé blbosti nad kterými ostatní kroutí hlavou a jednoduše si užívám.

Bude mi teprve 16, proto se ke mne spíše hodí můj prázdninový styl života. To bych pak možná neměla problém, že když jsem byla 4 roky na gymplu spolužáci nechápali mé oblečení. Neoblíkala jsem se zrovna jako žena z Wall Street, nikdy se mi nelíbily kalhotové kostýmky, nebo saka s rameními vacpávkami, ale asi po 150-té říkám, že jsem měla ráda eleganci. Ale zkrátka (nechci je urážet) ti burani nechápali už ani boty s podpatkem (!)

A tak jsem šla na soukromou střední školu, kde by takovéto oblečení mělo být poviností.

Problémem je, že si nejsem jistá jak chci aby se mnou lidé jednali. Dokáže mě vytočit, když mi nějaké malé dítě řekne "Dobrý den!" v určitých sitacích mě štve, když někdo z řad příbuzných provokuje rodiče "Vždyť už za chvíli budeš babička/ dědeček" prostě se mi to nelíbí, ale také mi vadí, když se mnou někdo, kdokoli jedná jako s malou holkou.

Děsím se staří- dospělosti, ale zároveň se tak chovám.

Myslím si, že vím, co chci od života, ale když si ani nejsem jistá, jak se chci chovat, vím to skutenčně?