1. den

Můj současný stav. Hm.. Po několika opravdu trapných, nepovedených, zdlouhavých a více než složitých vztahů mohu konečně prohlásit: "Ano, jsem single!"

Ani nevím, proč z toho mám radost. Možná protože je to pro někoho jako já tak nejlepší. Mám ráda svobodu. Nesnesu, když se mi někdo míchá do života. Nesnesu přeslazené konverzace typu: "Já tě miluju víc!" - "Ne, já tebe..." Připadá mi to trapné a vůbec jakmile mám někomu říct, že ho miluju, připadám si nanejvýš poníženě, slabě, bezmocně...

Ne, že bych to nedokázala. Zamiluju se hrozně rychle, ale jakmile vím, že na to- na něj mám. Jakmile jsem už jenom krůček k tomu, abych s někým byla něco ve mě začne couvat.

Nikdy jsem neměla dlouhý vztah.

Ale ráda flirtuju. Ráda si užívám pozornosti kluků. Ráda si tak zvyšuju svoje ego.

Většina holek si vysnívá svatbu a rodinný život. Já taková nejsem. Zatím (bude mi teprve 16) pro mě je svatba znamení konce. Rodina, děti, stáří. Ne, děkuji.

Asi zním jako bláznivá puberťačka, ale takhle to cítím.

Rok jsem strávila nad jedním klukem. Chvíli jsme spolu byli, pak ne. Kamarádi, pak něco víc, pak dva lidi, kteří se nenávidí, zase kamarádi,... Nevím jak jsme na tom teď. Kamarádi ale ne, protože to je v našem případě nemožné. Jeden kamarád to kdysi odhadl už na začátku i když jsem ho odmítala poslouchat. Řekl, že jsme oba dva stejní. To, co na něm nenávidím sama dělám. I kdybychom se oba měli rádi sebevíc nikdy spolu nebudem. Zní to jako z filmu, kde nakonec spolu ty dva zkončí, ale u nás to tak nebylo. Teď po roce to definitivně zkončilo. Rok mi trvalo než jsem to ukončila. I když on mě teď nejspíš nenávidí, stále to vypadá jako by i něco vyčítal. Ale když se potkáme jsme jako lidé, kteří se nikdy nepoznali. A je to tak dobře. Muselo to zkončit.

S těmi předchozímy to byla větší legrace. Při vzpomínce na ně se i kolikrát válím smíchy. Nevím proč s ním to bylo tak těžké.

Nemám v úmyslu se vázat. Chci si užívat. Bez starostí. Bez žárlivých scén. Bez přeslazených řečiček, na které jsem nikdy nebyla. A jsem šťastná.