bye summer

hello autumn

...

"Bye byeeee summer timeee..."

Začínám psát tento článek a venku prší. Kapky deště stékají po mém okně a bubnují do parapetu. Výhled z okna na všechna ta auta s rozsvícenými světly a na lidi s deštníky jak utíkají před deštěm. Do tichého rytmu kapek se přidává ťukání do klávesnice.

Nevím chce- li mě toto počasí naštvat, vyděsit nebo připomenot, že sluníčka a zkrátka létu už bylo dost. Teď, že přicháží povinnosti, práce, škola,....

"...Summer has come and passed,

the innocent cant never last;

Wake me up when

September ends....."

Bojím se podzimu jako čert kříže. Nechci ho. Chtěla bych mít prázdniny jako Phinias a Ferb (šmejdi!).

Loni na podzim jsem neměla zrovna nejúspěšnější období. Pár jedinců, kteří si vzpomínají na listopad 2011 ví- http://pj-web.blog.cz/1111/coffee-cigarettes

Vzpomínám si na ten pátek a následný víkend jako by to bylo včera...

Spolu se slupkou od banánu lítaly třídou i uštěpačné poznámky o "namyšlené blondýně" "rozmazlené holčičce" a když jsem chtěla něco namítnout ozval se hlas mého spolužáka "Pozor Péťo!" Podívala jsem se co se děje a vzápjetí mi přistála právě ta legendární slupka na hlavě. Chvíle ticha. Všichni napjatě čekali na mou reakci, která nepřicházela, tak tomu napomohly ty slečínky, které se začaly hlasitě smát. Uprostřed lidí, se kterými jsem ještě nedavno tak skvěle vycházela, jsem si připadala úplně sama. Potřebovala jsem na vzduch, nechtěla jsem na sobě nic znát, nesmí vědět, že jsem člověk a mám také city. Ne... utekal jsem na chodbu a seděla na lavičce. Přišlo ke mě pár kamarádů mezi nimiž byl i ten, který mě varoval před náletem banánu. Ptali se, co se stalo. Co jsem jim měla říci? Jsem přece silná. Nemůžu ukázat svou zranitelnost. (Bylo mi tenkrát 14, ok?) A tak jsem řekla, že tam nepůjdu, protože nechci schytat další ránu. Smích. A opět ticho. Ticho, které trvalo snad celou věčnost. Proč krucinál nezvoní? Teď, zrovna teď nemůže zazvonit o něco dřív.

Po tom tónu, který se v mých uších rozezněl jako symfonie jsem vyskočila a zaběhla do lavice. Tam se mě kamarádka zeptala, jestli je všechno v pohodě. Nic. Nikdo nepřicházel. Třída se opět začala bavit. Na můj účet. "Co banán?" "Banán? Máš ráda banány?" hahaha hehehe hihihi ... Fake smile číslo 560. Profesorka nikde.

Když jsem se ale nakonec dočkala i jí, osoby kterou upřímě nenávidím, říkala jsem si, že to bude fajn. Skrčím se za učebnici občanské výchovy a budu potichu ani se nehnu a budu naslouchat své sebelítosti. Paní profesorka zasedla za stůl. Překvapivě mou tváří neprojel úšklebek jako vždy. Přála jsem si být neviditelná. Když otevřela třídnici, já otevřela učebnici. Vytoužená chvíle klidu.

"Hej ty, co tam děláš?" Zmateně se rozhlížím po třídě. "No ty, nekoukej jak vrána, pojď sem a ukliď třídu!" Stále nechápu. "Já?" "No jasně že ty, kdo jinej. Podívej se jakej je tu bordel! Támhle ta slupka od banánu, u koše ten svinčík. No honem. Nezdržuj." Pomalu se zvedám. To nemůže myslet vážně. Neudělala jsem absolutně nic. Sbírám tu zatracenou slupku. Nenávidím banány. (Miluju banány.) Házím to do koše a odebírám se zpět k lavici. "Na něco jsi snad zapomněla" říká nepříjemným hlasem, ale stejně se z její tváře nevytrácí ten všudy přítomný úsměv "co to u toho koše?" "Ale paní profesorko, to je žvýkačka." "No tak jí seber a vyhoď ne?" Výraz zděšení. Do očí se mi hrnou slzy. Co teď? Mám ji jako vzít do ruky? Vztek střídá zmatenost. Zmatenost střídá sebelítost. Sebelítost střídá smutek. Třídou se ozývá smích. Začínají se mi třást ruce. Malá, šikanovaná holčina se zvedá a nese mi balíček papírových kapesníčků. Ona ví jaké to je. Nikdo se s ní nebaví. Ani já k ní nebyla vždy nejmilejší. Ona je jiná, moc chytrá, ale jinak se chová jako žačka z 1. třídy. Beru si od ní kapesníčky. Usmívám se na ni. "Děkuju." Pak ale hned skláním hlavu aby nikdo neviděl, že se mi po tváři kutálí malá slza. A další. Sbírám žvýkačku. Vyhazuji ji do koše a peláším k lavici. "Neber si to osobně, někdo to ale musel uklidit. Vždycky před hodinou by jste si měli zkontrolovat třídu, jestli tu není nějaký nepořádek, nebo to pak budete uklízet. Ták a teď se vrhneme na látku, zkoušet nebudu, už jsme promrhali hodně času takže..." Krávo blbá! Pomyslím si. A už nevnímám. Přežívám poslední minuty hodiny. Pak popadám tašku a jako první vybíhám ze třídy. Nedbaje volání ostatních. Nedbaje volání nikoho. Už chci mít u sebe to horké latté. Chci svých 5 minut klidu....

Rozepsala jsem se trochu víc než jsem měla v úmyslu. Vzpomínky se hrnou. Písmenka vyskakují na obrazovku. Moje obavy se násobí. Ano, je pravda že s příchodem sluníčka se situace na gymplu opět vrátila do starých dobrých kolejí. I když několik holek mne stále nemohlo, a vsadím se, že stále ještě nemůže, vystát. Já se všemi udržuji doufám snad dobrý kontakt. Ale tam už to zkončilo. Zase od znova. Nový start. A už za dva dny...

Proto se bojím. Podzimní sychravé počasí mi to připomíná. Moje podzimní deprese. Musím se vypsat. Musím si udělat další latté. Bez skořice. Bez příchuťe. S cukrem....