A to je ta krásná země...

... Země Česká, domov můj

Od malička jsem byla vychovávána vlasteneckým způsobem. Tatínek mne vždy vodil po památkách a vyprávěl vše o české historii. Naučil mne být hrdým ČECHEM. Seznámil mne s praotcem Čechem, Husity a Janem Žižkou, Járou Cimrmanem, Masarykem a v neposlední řadě mi řekl vše o 2. světové válce a našich výsadkářích a mém pradědovi, který byl za války ve Velké Británii a dělal majora a znal se s nimi, Benšem i Churchillem.

Byla jsem tedy hrdá Češka a vlastenka. Dokud...

_{(zdroj: http://infinitthoughts.tumblr.com/)}

Stalo se to, že jsem začala já a dokonce i taťka vidět Čechy jako osobnosti. Taťka dokonce i o něco dříve, jelikož já ještě v primě (tj. 6. třídě) byla zaslepená dětskými představami. Nechtělo se mi věřit, že češi by se dali charakterizovat slovy jako: opilci, srabi, burani... Hádala jsem se, že to nemůže být možné, že každý člověk je jiný a jak si vůbec může někdo dovolit toto tvrdit. Bohužel po letech jsem zjistila, že na tom bude něco pravdy.

Češi bývali HRDÍ na to, co jsou. Ale kdy? Za první republiky možná, když jsme se stali konečně republikou a museli světu dokázat, že jsme silný a velkolepý stát. A my byly! Už z dějepisu víte, že průmyslově jsme byly nejvyspělejším státem v Evropě.

Co se stalo? Němci, Komunisté a na závěr naši páni politici, kterým se povedlo rozprodat nás jak se dalo.

Víte, vždycky jsem se, já nevím proč, těšila na okamžik až dostanu občanku. Ale když tá chvíle skutečně nastala a já šla na úřad, aby mi na ní začali pracovat, vycházela jsem odtamtud naprosto znechucená a řekla jsem mamce: "Při první příležitosti balím kufry a na vysokou CHCI do USA a zůstanu tam!" Mamka se jenom usmála a když to pak vyprávěla taťkovi při jídle oba se smáli a celá rodina jsme si začali plánovat budoucnost, kdy já budu mít obrovskou vilu na Manhattanu a naši si najdou bydlení v Kanadě.

Už necítím příliv vlastenectví a hrdosti při státní hymně. Ale nemohu říct, že bych toto místo nemilovala. Stále je to můj Domov a když někdy jdu po staré Praze- po Vyšehradě brzo ráno, když nikde není ani živáčka, cítím se spajata s naší historií a vím, že mám být hrdá na to, kdo jsem a pro co naši předkové bojovali,ale nikdy bych nesměla vyjít opět do normálního života.