Coffee&Cigarettes

"Jedno Latté se skořicí prosím" hlásím již z dálky do okýnka "Kafíčka"- zdejšího Coffe shopu. Prodavač se na mě mile usměje, ještě aby ne, když už mě dnes vidí po druhé...

Každý máme nějaký zaručený způsob na odhánění depresí. Někdo vykouří několik krabiček za den, někdo si něco někde šlehne, další se utápí v litrech alkoholu. Já si za ten nejhorší týden úspěšně vybudovala závislost na Latte. Ono vlastně na kafi obecně. Jsou lidé, kteří jsou po pár doušcích hrncích silné kávy agresivní (znám takové),ale mě to naopak nehorázně uklidňuje.

Měla jsem se skvěle. Báječné přátele, skvělý, spokojený a poměrně i poklidný život. Nebyla jsem ani hvězda třídy ani outsider. Prostě skvělé, skvělé, skvělé. Pak z ničeho nic nastal zlom. Moji spolužáci si ze mě začali utahovat. Mysleli si, že mě to baví, mysleli si, že jsem silná a že to zvládám. Snažila jsem se za falešnými úsměvy skrývat všechny ty pocity. Dařilo se mi to úspěšně, všichni si mysleli, že mi to nevadí, že rozumím jejich srandě. Popravdě řečeno, všechno co řekli, udělali... to všechno mi rvalo srdce.

Proto jsem se potřebovala nějakým způsobem uklidnit, a tak vznikl můj rituál: ráno 2x, odpoledne 2x a na večer 1x Latté, případně Mocha nebo výjmečně Cappuccino.

A byl tu moment, kdy se můj "týden v depresích" chýlil ke konci tím slavným víkendem. Kdy jsem byla už tak vycuclá, že mě dohnala k slzám i má malá sestřenka, která mě úplně zastoupila v mých funkcí, kterou jsem svědomitě vykonávala už od 1-2 let, a to ve funkci "vrchní pomocník při sfukování svíček a zároveň jejich likvidaci z dortu" dále pak v roli "rodiného miláčka" no a nakonec i v roli "rozbalovač dárků". Aby jste rozuměli bylo to na dědově oslavě narozenin.
A neděle byla naprosto zabijácká. S rodiči jsme si nějak neporozumněli. Takže jsem večer strávila zavřená v pokoji s obrovským hrnkem espressa, papírem, tužkou, sluchátky a v neposlední řadě, jednou jedinou "památeční" cigaretkou.

...Sedím na parapetě a koukám z otevřeného okna ven. Pomalu vydechuji kouř ze své jediné cigarety, která měla být upomínkou na doby, kdy jsem zkoušela kouřit. Nikdy mě to nelákalo tak jako právě teď. V uších mi zní všechny možné depresivní písničky co znám a to na plné pecky a v hlavě se mi honí jen jediná otázka "Co bude dál?" Ale nedaří se mi dát jí odpověď ačkoli může být tak prostá. Prostě žít dál, jako by se nic nestalo,ale stojí mi ten život vůbec za to? Odkašlu si. Na chodbě slyším kroky a do mého pokoje skrze dveře proniká nepříjemné světlo. Je mi jedno, že mě naši uvidí. Stejně si myslím, že to musí cítit zatím ale nic neříkají...
_{(Úryvek z mého "vypsávání" se ze starostí)}

Ten den jsem řekla a udělala spoustu věcí. Zkrátka u mě nastal zkrat, černo před očima! Naštěstí můžu už bezpečně říct, že tento týden je úspěšně za mnou a už doufám jen v nejlepší. Zvláštní jak když je člověk na dně napadají ho takové pitomosti, jako například skoncovat se vším. Je to hloupost, život je někdy svině a dokáže být nehorázné zákeřný, zamotaný,ale věřte mi že tak jako jsou chvíle, kdy jste totálně na dně jsou i chvíle, kdy jste královnami situace. I na konci filmu je vždy všechno v pořádku a když není, tak to znamená, že ještě není konec.