Proč si dělat všechno těžké?

Ležím na posteli a pohled upírám na plamen svíčky jehož světlo poskakuje po místnosti ..."I'm Gonna Make A Change,

For Once In My Life" ... pitomá písnička! Co když je to chyba?

Aby jste rozuměli, včera byl vážně divnej den- z mojí strany. Začalo to nevinou písničkou od Michaela Jacksona a Johna Lennona, které jsem si do mobilu stáhla ráno. Pokračovalo to nedměrným množstvím Latté, které jsem měla s Dotty Anne ráno a pak ještě 3x doma, jelikož mi nějak moc zachutnalo. No na svém se podílelo depresivní podzimní počasí, které mě táhlo ven se psem do toho deště ačkoli ten moc nadšený nebyl.

Zkrátka a dobře na své procházce městem, se sluchátky v uších a se psem po boku s deštníkem v ruce jsem potkala svou úhlavní nepřítelkyni. A když byla kousek za mnou něco ve mně se za ní otočilo a zavolalo na ni. "Petro!" ona se otočila,ale nejspíš čekala nějakou zradu,ale nepustila jsem jike slovu a začala jsem se s ní "udobřovat". Takhle když to píšu, přijde mi to stále víc uhozené,ale přeci jen už trochu jistěji. Pak jsem ji řekla, že už jí nebudu zdržovat a rozloučily jsme se. Kousek jsem popošla a podívala se za ní viděla jsem jak se narovnala a najednou jako by nešoupala nohama spíš jako kdyby si poskakovala, nebo se mi to zdálo? Každopádně v první chvíli jsem z toho měla dobrýpocit, pak ale přišlo vystřízlivění a strach.

Kvůli pochybám jsem venku v dešti strávila ještě další hodinu. Přemýšlela jsem, měla jsem najednou lepěí pocit, to ano. Najednou jsem si začínala všímat ostatních lidí...

Žila jsem život prvotřídní mrchy. Libovala si v pomstách, manipulovala s lidmi a když se mi někdo nezdál potopila jsem ho k zemi a to všechno nenápadně. Měla jsem potřebu být ve všem nejlepší a bojovat s těmi, co jsou lepší než já. Najednou ale mám chuť žít jinak. Chci žít naplno a nekomplikovat si život nepřáteli a podobnými nesmysly. Pokud to vůbec jde.

A pokud ne, chci se o to alespoň pokusit. Už nechci pomluvy a vysílat negativní energii vůči ostatním...

Za pár hodin jsem změnila úplný přístup k životu. Vzpoměla jsem si na film "Yes man", kde jakmile na všechno začal říkat ano, vyplatilo se mu to. To je ten pozitivní přístup k životu! Jenomže film je napsaný a dobře promyšlený, kdežto život, to je příběh, který si píšeme sami...

Možná jsem udělala chybu, možná ne. Možná že jsem moc naivní- říká se to. Ale říkám si, že vrátit se k mémustarímu přístupu k životu nebude zas tak těžké, nejtěžší je to co stojí právě teď předemnou. A když nic, tak získám aspoň nové zkušenosti.