pj-web

V minulém článku jsem se rozčilovala nad řízením blogu.cz a vůbec tím vším. Po napsání článku jsem si byla téměř jistá, co chci a co nechci. Ano. S blogem.cz v rámci možností končím a přeouvám se na blogspot. Má nová adresa je: style-brunch.blogspot.com Změnit blogovou platformu rozhodně není drobná záležitost. Je to jako stěhovat se z jednoho města do druhého (ne li státu). Vzít všechno co máte, všechny cennosti a začít znovu. Zvykat si na takřka všechno nové. Lidi, pravidla, možnosti,... Přizpůsobit si své nové místečko může být to nejsnazší ale kdo už se někdy stěhoval, ví, jak je složité všude změnit svou adresu a podobně. S blogem je to to samé. Je to sice méně finančně nákladné, ale časově to možná bude vyrovnané. Ono vůbec vypilovat vše ke spokojenosti dá zabrat. Nejzajímavější ale v mém případě bude fakt, jak můj život je s tím blogovým podobný. Nebude to ani půl roku, co jsem sbalila oblečení, boty a přesunula se do Prahy. Sotva jsem se vzpamatovala už stěhuji i blog. Ovšem a...

Většinou, když něco píši, tak vím zcela jasně o čem a jak chci psát. Myšlenky mám urovnané a to se to píše jedna báseň. Abych ale byla upřímná, právě teď tomu tak není. Sedím za psacím stolem a usrkávám z obřího hrníčku horkého, černého čaje. A snad si od tohoto článku slibuji, že jakmile to všechno napíši a uvidím to černé na bílém, budu mít v hlavě o něco jasněji. Celkem mne začíná unavovat nálada, která zde na severu blog.cz panuje. Snad bych mohla začít tam, kde začaly i mé pochybnosti o blogu. cz. A to u článku Nikki- Bubblegum . Dovolím si zde citovat některé části, které se sice povětšinou týkají Autorského klubu, ale vypovídají o stavu celého blogu. Když tedy budu ignorovat fakt, že se vyhazovalo z AK i přes nevědomí blogerů, budiž, ale zpráva o jednok mém oblíbeném blogerovi Karlu Jechovi, mi pohnula žlučí. " Nedávno si Karel Jech smazal svůj blog, nevím, jak byl tady na blogu - myslím, že jako DancerBoy, moc jsem k němu nechodila, za to jsem si s ním psala na Facebooku. ...

Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme. Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,... A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív. Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět. Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl? Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvouma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičků menší obnos "na přilepšenou" a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium. Já , která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především...

Anna Dello Russo. Jedna z mých módních vzorů a ikon. Neymslím tím, tedy že bych se stotožňovala s jejím stylem, ale spíše se mi líbí její odvaha. A myslím, že nejsem jediná. Když jsem ji viděla prvně, tak jsem se divila tomu, jak může být tak uznávaná, když přitom není žádná krasavice. Ale pozdeji mi to došlo v čem se skrývá její kouzlo. Ona má velice prapodivný, snad až kýčovitý, ale přesto velice zajímavý styl. Experimentuje a umí chodit v těch nejdražších kouscích. Blogerka a redaktorka Japonského Vogue jak má být. A právě pro takového módního maniaka jakým ADR je se rozhodlo H&M při výběru další ikony pro jejich kolekci šperků. Při této příležitosti vzniklo i toto video- Fashion Shower. Zpočátku jsem přemýšlela, jak video zhodnotit? Co si o něm mylset? Tedy. Ne o videu. Po vizuální stránce. Téměř perfektní. Ačkoli to nemusí být šálek kávy pro úplně každého stejně jako ne každý zkousne ADR. Ale spíše mě zarazil text. A i když jsem si řikala, že se jedná pouze o úspěšný reklamní ...

Když jsem se přebírala různými šaty, botami, hodinkami na fashion days myslíte, že by mě napadlo, že si nakonec odnesu hodinky Esprit a kabelku od Christiana Audigiera? Ne. Nikdy. Snad protože jsem si doposud myslela, že jeho styl s tím mým nemá rozhodně nic společného. A vidíte. Jakmile jsem tu to kabelku držela v ruce myslela jsem, že ji nepustím. V šatníku se překvapivě našlo nekonečné množství šatů, blazerů, halenek, triček a dalšího, co obohacené touto kabelkou vypadá skvěle. Co tady budu dál okecávat? Zkrátka má milovaná zlatá v kombinaci s černou u mě boduje! A v kombinaci s rudou MAC rtěnkou,odstín Lady Bug, doháním sebevědomí, které v poslední době utrpělo dost šrámů.

Dárky 23. prosince byly úspěšně donakoupeny, 24. prosince ráno zabaleno a večer rozdáno. Svátky v rodinném kruhu úspěšně protrpěné. Silvestr řádně (v rámci možností) zapit. Přání či cíle na rok 2013 určeny. A jde se zpátky do běžného života. S nadějí, že tento rok bude lepší. Ačkoli Vánoce a tu náladu kolem mám vážně ráda, neomhla jsem se dočkat až to zkončí. Ne jen, protože lidi v nákupních centrech dělali přímo kouzelná čísla. Ne, protože když jsem si po nakupování dárků na Vánoce (většina samozřejmě patřila té nejmilovanější osobě- mě) chtěla sednout v klidu a ničím nerušeně do Starbacku musela jsem hrát rychlostní závod o místo s nějakým nerdem v brejličkách a s MacBookem. Ale především už jsem byla vážně vydeptaná z naší rodiny. Ano, mám je všechny ráda, všech si moc vážím, ale čeho je moc toho je příliš. Už po dni mám problém, že si s rodiči nemám téměř co říci a po dni druhém mi začínají neustálé poznámky na mne lézt na nervy stahuji se k sobě a třetího dne, když se do toho vklá...

Ne PJ. Přestaň. Zítra máš velký den. Pamatuj. To focení. Tvoje premiéra. Jestli do sebe hodíš další sousto, budeš se nenavidět! Ne! Opovaž se otevřít ten mrazák! Zapomeň! Zmrzlina?! To jsi se vytáhla. Doufám, že jsi spokojená. Zítra budeš mezi těmi překrásnými slečnami vypadat jak vycpaná gorila! Také to znáte? Když vám ten vnitřní hlásek radí, co máte dělat. Řekla bych, že to instinkt mne nabádal tu noc před focením, abych se nepřecpávala. Abych šla brzy spát. A abych si nezapomněla odlakovat ty příííšerné nehty. Bohužel. Má pýcha a arogance narostly do takové výše, že neposlouchám ani sama sebe. Po tom, co jsem po 10 hodině večerní spořádala celý polárkový dort, který jen tak ležel v mrazáku a pak také nesmím zapomenout na toho obrovskýho čokoládovýho Čerta, který mě děsil svým pohledem natolik, že jsem jej raději taky snědla nu a aby nebylo svědků dovršila jsem vše figurkou jeho parťáka- Mikuláše. Nervozitou jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem raději do půlnoci hrála ubohé hry...