pj-web

V minulém článku jsem se rozčilovala nad řízením blogu.cz a vůbec tím vším. Po napsání článku jsem si byla téměř jistá, co chci a co nechci. Ano. S blogem.cz v rámci možností končím a přeouvám se na blogspot. Má nová adresa je: style-brunch.blogspot.com Změnit blogovou platformu rozhodně není drobná záležitost. Je to jako stěhovat se z jednoho města do druhého (ne li státu). Vzít všechno co máte, všechny cennosti a začít znovu. Zvykat si na takřka všechno nové. Lidi, pravidla, možnosti,... Přizpůsobit si své nové místečko může být to nejsnazší ale kdo už se někdy stěhoval, ví, jak je složité všude změnit svou adresu a podobně. S blogem je to to samé. Je to sice méně finančně nákladné, ale časově to možná bude vyrovnané. Ono vůbec vypilovat vše ke spokojenosti dá zabrat. Nejzajímavější ale v mém případě bude fakt, jak můj život je s tím blogovým podobný. Nebude to ani půl roku, co jsem sbalila oblečení, boty a přesunula se do Prahy. Sotva jsem se vzpamatovala už stěhuji i blog. Ovšem a...

Většinou, když něco píši, tak vím zcela jasně o čem a jak chci psát. Myšlenky mám urovnané a to se to píše jedna báseň. Abych ale byla upřímná, právě teď tomu tak není. Sedím za psacím stolem a usrkávám z obřího hrníčku horkého, černého čaje. A snad si od tohoto článku slibuji, že jakmile to všechno napíši a uvidím to černé na bílém, budu mít v hlavě o něco jasněji. Celkem mne začíná unavovat nálada, která zde na severu blog.cz panuje. Snad bych mohla začít tam, kde začaly i mé pochybnosti o blogu. cz. A to u článku Nikki- Bubblegum . Dovolím si zde citovat některé části, které se sice povětšinou týkají Autorského klubu, ale vypovídají o stavu celého blogu. Když tedy budu ignorovat fakt, že se vyhazovalo z AK i přes nevědomí blogerů, budiž, ale zpráva o jednok mém oblíbeném blogerovi Karlu Jechovi, mi pohnula žlučí. " Nedávno si Karel Jech smazal svůj blog, nevím, jak byl tady na blogu - myslím, že jako DancerBoy, moc jsem k němu nechodila, za to jsem si s ním psala na Facebooku. ...

Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme. Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,... A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív. Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět. Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl? Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvouma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičků menší obnos "na přilepšenou" a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium. Já , která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především...